Povídka – Únos

Předně, než se pustíte do čten této povídky dovolte mi pár slov. Tahle povídka je totiž trochu jiná. Nejedná se o něco, co mě napadlo ve fantazii, a ne ani se nejedná o realitu. Jedná se o trochu upravený sen, který se mi zdával. A tím nemyslím teď v poslední době, ale v době, kdy jsem v podstatě pořádně nevěděl, co sex je, neznal latex a podobné materiálu a neměl ponětí o různých úchylkách. Nevím přesně kolik mi bylo, ale věřte mi, že je to už děsně dávno, myslím, že to bylo v době, kdy jsem se teprve začínal zajímat o dívky. Občas přemýšlím, kde se to ve mně vzalo. Viděl jsem snad něco v televizi, nebo snad zahlédl nějaký obrázek v časopise? Netuším a asi se to ani nikdy nedozvím. Navíc tento sen se mi zdával jeden čas opravdu často. S drobnými změnami, ale základní zápletka byla pořád stejná. A popravdě to byl jeden z mých nejoblíbenějších snů a rád jsem o něm přemýšlel a fantazíroval a utíkal do něj. Byl to takový můj útěk od reality. A možná i tento sen je důvodem proč jsem jaký sem. Proč jsem Reaven a proč vlastně asi doopravdy vznikla i Cindy. Možná zde i zjistíte proč píši povídky jaké píši. 🙂

„Konečně konec“ pomyslím si, když zazvoní zvonek, který ukončí vyučování. Venku svítí slunce jako to začátkem léta bývá a celá třída je stejně myšlenkami jinde. Do konce školního roku zbývá pouze pár dní. Známky jsou už uzavřené, a i evidentně i profesoři jsou smířeni s tím, že látku, kterou v těchto hodinách vyučují si nikdo pamatovat nebude.

„Zajdeme na jedno?“ zeptal se mě Karel. Naše parta se od chvíle, co většina z nás oslavila 18 scházela vždy několikrát v týdnu v hospodě, která nebyla od školy příliš vzdálená.

„Ne, dneska nemůžu, slíbil jsem, že se ještě stavím na tréninku.“

„No jo ty sportovče, tak se uvidíme zítra.“ řekl Karel. Hodil tašku na záda a pádil za zbytkem party.

Já se pomalu šoural. Měl jsem nějaký čas, než trénink ve florbalu začne. Šel jsem tedy k autu, do kterého jsem si hodil věci. Na svojí starou škodovku jsem byl nesmírně pyšný. Dobře ani ne tak na auto, jako na to, že se mi povedlo získat řidičák a teď jsem cítil neskutečnou svobodu. Sbohem zbytečně brzkého vstávání na vlak. Teď jsem si mohl dovolit přispat a vyrazit až na čas. Nic mně nemohlo zastavit.

Na tréninku florbalu jsem se zdržel. Pomáhal jsem trenérovi ještě poklidit a zamknout. Když jsme se před halou s trenérem rozloučili vydal jsem se sám směrem ke svému autu. Ač byl večer bylo ještě dost světla. Trénink mi dal dost zabrat a únava na mě pomalu doléhala. Nohy se mi docela pletly, hlavu jsem měl svěšenou a přemýšlel jsem nad nadcházejícím víkendem. Nevšiml jsem si tak, že už asi 50 metrů za mnou pomalu jede černá dodávka.

Až pozdě jsem si všiml, že vedle mě zastavilo auto, ze kterého vyskočili dva muži. Než jsem se vůbec vzpamatoval a než mi došlo co se děje, dal mi jeden z nich přes ústa hadr. Hadr byl něčím napuštěný. A pak už přišla tma a já si nic dalšího nepamatoval.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Probudili mne jen nějaké zvuky. Ze začátku byly takové tlumené… jakoby v dálce. Postupně však sílily. Pokusil jsem tedy otevřít oči. A povedlo se. Chvíli mi trvalo, než se mi povedlo zaostřit. Byl jsem v nějaké ordinaci nebo to byla spíše laboratoř? To jsem nedokázal zprvu popsat. Byl jsem v něčem položený. V čem, jsem však nedokázal posoudit. Zároveň jsem však nebyl položený na zádech – spíše jsem stál, jen jsem byl trochu zakloněný, abych nepřepadl dopředu. Kousek přede mnou bylo několik postav v bílých pláštích. Koukali někam do monitorů. Nejspíše si ani nevšimli, že jsem vzhůru.

Pokusil jsem se pohnout. Bez úspěchu. Nemohl jsem se pohnout ani o píď. Pokusil jsem se tedy promluvit. Vyšlo ze mě však jen zachroptění.

Tím jsem na sebe upozornil. Postavy se otočily mým směrem a jedna z nich se oddělila od ostatních a přišla ke mně.

„Klid, neboj. Všechno je v pořádku.“ Řekla postava mužským hlasem. Obličej jsem však neviděl. Přes hlavu měl nějakou bílou masku, z které koukaly jen oči. Pořád jsem se nemohl rozhodnout, zda se jedná o nějakého vědce v ochranném obleku, nebo doktora připraveného k operaci. Ani jedna z možností se mi nelíbila.

„Jsem rád, že jsi se probral, můžeme teď přejít k další fázi mého výzkumu. Vlastně se můžeš považovat za šťastlivce. Náš dobrovolník bohužel onemocněl a nemohl tak podstoupit další krok. My však s touto fází již nemohli déle čekat. Tebe jsme vybrali, protože jsi nejvíce odpovídal našemu dobrovolníkovi. Chápu, že sis to sám nevybral, ale je to v zájmu vědy.“

Pak se na chvíli odmlčel.

„Myslím, že bys ale měl vědět, o co se jedná. Nebudu tě zatěžovat nějakými odbornými složitostmi. Experimentuji s lidským tělem, a to rovnou na úrovni DNA. Vlastně menší úspěchy jsem už zaznamenal. Povedlo se mi změnit barvu kůže, očí, prodloužit výšku, a dokonce i změnit chování. Představ si, co vše s tím v budoucnosti budeme moct dokázat. Budeme moct změnit vizáž každého člověka, tak jak si on bude přát, bez složitých operací. Nejspíše tím pak dokážeme léčit i většinu chorob. To vše je však budoucnost. Zatím stále máme menší problémy. Například, každý subjekt může tuto operaci podstoupit pouze jednou, další operace tělo odmítá. To znamená, že změny, které na tobě provedeme budou nevratné. Alespoň v dohledné době. Tebe teď však čeká zatím naše největší proměna. Uděláme z tebe ženu.“

Čím víc jsem toho šílence poslouchal, tím větší mě pojímala hrůza. To přeci není možné. To musí být jen nějaký hloupý vtip. Já nechci. Napínal jsem svaly, co jsem mohl. Chtěl jsem utéct, tělo mě však neposlouchalo.

„Nesnaž se, máš ochrnuté všechny svaly. Tak nějak jsme předpokládali, že by se ti to nemuselo líbit a možná, že by ses i chtěl bránit. To ti samozřejmě nemůžeme dovolit. Už jsme, ale povídáním strávili až moc času. Měli bychom začít.“

S těmi slovy se ten šílenec vzdálil. Všiml jsem si jednoho monitoru, který byl nejblíže mě. Rychle jsem poznal, že na tom monitoru jsem já. Byl jsem nahý a konečně jsem si mohl pořádně prohlédnout v čem jsem položený. Vypadalo to jako skleněná rakev. Ne rakev ne, spíše sarkofág. Sarkofág byl jako by vytvarovaný obepínal každý záhyb mého těla, tedy alespoň mé jedné poloviny. To se však brzy mělo změnit. Protože jsem si s hrůzou uvědomil, že nyní i druhá polovina, ta, která přikryje i přední polovinu mého těla, se blíží. Chtěli mě do toho skleněného sarkofágu zavřít.

Dva pracovníci dohlíželi, aby víko dopadlo přesně. Měli s tím však co dělat. Sarkofág vypadal mnohem menší, než jsem byl já, alespoň na některých místech. Když na mě víko přiklápěli uvědomil jsem si, že to nejspíše nebude sklo, Nejspíše celý sarkofág byl z nějakého speciálního materiálu, který se dal trochu natáhnout. Trochu jako nějaký gel, ale byl tak čirý a tak pevný, že na pohled i dotek by každý řekl, že se jedná o sklo.

Když konečně celé víko přiklopili, bylo slyšet zasyčení a cvaknutí. Začal jsem se bát, že se udusím. Víko bylo tak těsné, že mi víko drželo i rty a ústa v určité poloze a nemohl jsem s nimi ani hnout. Cítil jsem, že mi do nosních dírek zajely trubičky a já se mohl nadechnout. Pak jsem cítil, že se mi něco dere i do úst. Nyní jsem mohl pohodlně dýchat jak pusou, tak nosem.

Celý sarkofág mě obepínal opravdu pevně, dokonce ani hruď se mi při dýchání nemohla pohnout, musel jsem dýchat tedy jen opravdu malými vdechy. Jediné, čím jsem mohl pohnout byly tak oči a mohl jsem mrkat.

Podíval jsem se znova na monitor. V sarkofágu jsem se bezpečně poznal. Od úst a nosu mi vedli dvě hadice mimo záběr monitoru. Pomalu jsem čekal, co se bude dít dál. Všichni ti „vědci“ koukali do monitorů a evidentně něco kontrolovali. Pak jsem slyšel toho, jak se mnou mluvil. Ten byl nejspíš jejich šéf.

„Všechno připraveno?“ Každý jednotlivý šílenec mu postupně odpověděl „Připraveno.“

Pak se ke mně otočily všechny oči v místnosti. Nějakou dobu jsem vůbec nic necítil. Pak jsem začal cítit hroznou bolest na prstech u nohou. Nemohl jsem však křičet. Snažil jsem se tak myslet na dýchání, protože to se mi teď zdálo téměř nemožné. Jak šel pomalu čas, cítil jsem, jak bolest postupuje pomalu vzhůru po mých nohách.

Nevím, jestli do mě pustili něco proti bolesti, nebo si na to moje tělo jen trochu zvyklo, ale podařilo se mi trochu se uklidnit. Bolest jsem stále cítil, ale už nebyla tak hrozná. Dokonce jsem se odhodlal i podívat na monitor.

Dole u mých nohou byl vidět zvláštní paprsek. Byl již nad kotníky, tam kde byla bolest největší. Pod paprskem byly mé nohy na první pohled menší ale jinak nevypadaly nějak znetvořeně. Bylo to celé takové zvláštní.

Paprsek pomalu pokračoval. Po několika hodinách se dostal teprve ke kolenům. Na nohách pod paprskem bylo znát, že jsou takové slabší, kůže vypadala i mnohem hladší a bez jediného chloupku. Byl to komický pohled. Moje stehna a pod koleny lýtka, která ke zbytku těla naprosto nepasovala. Přesto jsem si byl jistý, že jsou moje. Nyní už ano.

Když po půl dni dorazil paprsek k mému rozkroku, cítil jsem šílenou bolest. Bolest byla tak velká, že jsem musel omdlít. Protože, když jsem se probudil a podíval se na monitor viděl jsem, že paprsek je již u mého krku. Moje hlava byla napasovaná na ženské tělo. A musím uznat, že to bylo opravdu sexy tělo. Moje tělo teď krásně vyplňovala sarkofág, nikde nic netlačilo. Moje tělo se vytvarovalo podle něj. Nohy, zadek, břicho, prsa. Ano, prsa, která mi i na mé nové tělo přišla až příliš velká. Dokonce i moje nové přirození bylo vytvarované podle sarkofágu. A sarkofág doléhal na milimetr přesně kolem každého záhybu v mém klíně a všude jinde.

Zatímco jsem zkoumal své nové tělo dostal se paprsek k mým rtům. A já jsem brzy na to znova omdlel. Opět nevím na jak dlouho. Když jsem se však probral, byl jsem stále v sarkofágu. Na monitoru však po mě již nebylo ani stopy. Byl tam někdo jiný. Krásná žena. Věděl jsem však, že to jsem já. Cítil jsem, jak to v hlavě mám všechno pomotané.

Proč jsem však byl stále v sarkofágu, jsem nevěděl. Kolem mě stálo několik těch šílenců a prohlíželi si mě. Pár si jich něco zapisovalo. A jeden si mě dokonce fotil. Bylo mi děsně trapně. Všichni ti muži na koukali na mé tělo. A já se tomu nemohl bránit. Vlastně nemohla bránit. Ne! Nemůžu přistoupit na jejich hru. Nemohl je správně.

„Neboj brzy bude po všem. Ještě v tom sarkofágu budeš muset vydržet jeden den a pak ti slibuji, že budeš už jen spokojená. Tvé tělo je slabé, zatím by nevydrželo a mohlo se porouchat, proto budeš muset být nějaký čas ve speciálním obleku.“

Tomu jsem moc nerozuměl. Ale bylo mi to nějak jedno. Můj sarkofág se najednou začal plnit nějakou černou tekutinou. Za chvíli jsem v ní byl celý ponořený. Jen díky trubici v puse a v nosech mi tam ta tekutina nenatekla. Nenatekla mi naštěstí ani do očí. Pak jsem cítil, jak ta tekutina pomalu chladne a tvrdne. Vypadalo to jako by se oblek stal mou druhou kůží. Byla dokonale hladká a lesklá. Jen moje ústa a oči z ní vykukovali.

„Myslím, že můžeš být šťastná. Vše se povedlo.“ Řekl mi jejich vůdce. Vím, že sis myslela, že teď budeš moci jít domů. Ale bohužel tě budu muset zklamat. Mohla by si pak jít a všem o tom vyprávět, a to opravdu nechceme. Navíc budeme muset provést ještě spousty a spousty testů. Zároveň si myslím, že by ses měla nějak všem mým pomocníkům odměnit.“ Dodal s ďábelským úsměvem a pokračoval.

„A pak si tě nechám jako svoje zvířátko. Budeš moje trofej. Teď ti tedy trochu nastavíme tvoje myšlení, aby sis to celé užívala. Pořád si budeš pamatovat kdo jsi byla a co se ti stalo, to ti sebrat nechci, mohlo by to ovlivnit nějaké testy.“

Pak se otočil na své kolegy. „Můžete to spustit, jen jedna maličkost. Nastavte chtíč na maximum. Chci, aby byla posedlá sexem a užívala si to.“

Pak se jen na mě naposledy ohlédl a zašeptal. „Brzy na shledanou…, Cindy.“