Pokračování povídky na přání čtenářů je tady. Snad se bude líbit.
Lenka otevřela oči jen proto aby zjistila, že leží na posteli s nebesy a je spoutaná. Zkusila se z pout vymanit, ale bez úspěchu. Uklidňovala sama sebe, že to je jen nějaký omyl. Pak si však všimla, že její ruce jsou v něčém černém a lesklém. Sklouzla pohledem dolů co jí hlava dovolila. Samý latex. Podle toho co cítila ho měla určitě i přes obličej. Určitě byla oblečená jako ta dívka kterou viděla v noci v té ložnici. Proč je, ale spoutaná? Lenka se znova pokusila uvolnit. Kopala nohama, škubala rukama, stále bez úspěchu. Pak uslyšela kroky. Byly hned vedle ní. Najednou viděla jak se k ní shýbá pan Brücklin. Lenka začala strašlivě křičet. Křičela a křičela. Pak se probudila. A nad ní se shýbala Marie.
„Lenko! Lenko! Probuď se, něco se ti určitě zdálo.“
Lenka se posadila. Zjistila, že je celá zpocená. Marie se k ní naklonila a objala jí.
„Byl to jen sen.“
Řekla laskavým a něžným tónem. Lenka ještě zrychleně oddechovala, ale cítila jak panika ustoupila.
„Byl to jen sen.“ Opakovala si Lenka sama pro sebe.
„Chceš si o tom promluvit?“
Lenka nejprve neochotně, ale pak Marii vše pověděla. O jejím nočním dobrodružství. O tom co viděla v jedné z ložnic i o tom co se jí teď zdálo. Zamlčela však pár drobností. Například to jak jí ten výjev co v noci viděla přitahoval, a třeba i to, že cítila jak je vlhká a nadržená z toho co se jí zdálo. Teď když odezněla prvotní panika, cítila že téměř dosáhla orgasmu a že ten zrychlený dech nebyl úplně tak kvůli strachu.
Marie si vše vyslechla a usmála se na Lenku.
„To co si viděla… Z toho nemusíš mít obavy ani strach…“
Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala.
„Jak sis asi domyslela ten muž byl pan Brücklin. A ta žena. To je osobní služka pana Brücklina. Ano, vím co si myslíš. A je to spíše milenka než služebná. Do styku s ní nejspíše nepřijdeš. Pan Brücklin si jí nechává jen pro sebe. A žije v jiné části domu. Vlastně si měla poměrně štěstí, že si jí viděla. Zároveň to co si viděla je důvod, proč se pana Brücklina nemusíš nějak obávat. Ano, má rád velmi zvláštní věci, ale na jejich praktikování má právě tu osobní služku… To však neznamená, že nemůže mít na tebe zvláštní požadavky.“
Lenka už se chtěla zeptat jak to myslí, ale Marie rychle dodala.
„Teď už koukej vstávat. Musíš se nasnídat. Dnes jsem tě ještě nechala si přispat. Od zítra však již snídani budeš připravovat se mnou. Rychle se tedy obleč. Po snídani musíš sdělit panu Brücklinovi jestli pro něj chceš pracovat. Jestli ano, budeš se pak muset obléct a tvoje letní brigáda začne.“
S těmi slovy se Marie otočila a odešla z pokoje.
Lenka si promnula oči a snažila se trochu uklidnit. Rychle se oblékla a vydala se do koupelny. Když dorazila do kuchyně již tam na ní čekala Marie se snídaní.
„Rychle se najez. Pan Brücklin tě bude čekat za půl hodiny u něj v kanceláři. Přečetla sis tu smlouvu v noci?“
Lenka sklopila zrak a zakroutila hlavou a jen špitla. „Ne, úplně.“
„To se nedá nic dělat. A rozhodla ses nějak?“
„Myslím, že mi stejně nic jiného nezbývá než to přijmout. Je to přeci jen moje jediná šance.“
„Dobře.“ Usmála se Marie na Lenku. „Vlastně jsem ráda.“
Zbytek snídaně proběhl již v tichosti. Pak se obě zvedly a Marie odvedla Lenku k panu Brücklinovi. Marie vešla jako první a Lenka hned za ní.
„Pane, vedu slečnu Lenku, aby vám oznámila své rozhodnutí.“
„Ano, již na vás čekám. Tak jak jste se rozhodla? Přijmete moji nabídku na letní brigádu?“
Lenka byla chvíli potichu a přikývla a ryhcle dodala. „Ano, pan Brückline, ráda bych u vás pracovala.“
„Výborně, to mám radost. Pojď sem a tady se podepiš. Věřím, že smlouvu sis prostudovala.“
Lenka se trochu začervenala a beze slova podepsala. Pan Brücklin si smlouvu vzal.
„Výborně. Smlouvu si nechám u sebe i kopii pro sebe. Snad ti to nevadí. Po skončení brigády ji samozřejmě dostaneš domů.“ Pokračoval opět pan Brücklin. Marie ti teď ukáže tvoji uniformu a zaměstná tě.
Lenka se otočila na Marii. Ta jen na ní pokývla aby ji následovala. Obě beze slova odešly. Za dveřmi si Marie skoro povyskočila radostí. Chytla Lenku za ruku a táhla ji za sebou.
„Pojď musím ti ukázat tvoji uniformu, už se nemůžu dočkat jak v ní budeš vypadat.“
Marie dotáhla Lenku do jejího pokoje. „Vysvleč se. Rychle!“ Rozkázala Marie.
Lenka se zarazila. Pak se začala svlékat do spodního prádla.
„No i ten zbytek dolů.“
„To přeci není nutné.“
„Ale je. Věř mi… neboj jsme tu jen mi dvě. A nemáš nic co bych ještě neviděla. Neboj.“ Usmála se Marie na Lenku.
Lenka se otočila a začala si svlékat i zbytek oblečení.
„Otoč se.“
Lenka se pomalu a neochotně otočila. Snažila si zakrýt své partie. Ale její pevná prsa se jí draly z pod ruky. Se zakrytím dolních partií měla větší úspěch. Tedy, alespoň do doby než si Marie všimla, že její květinka není do hladka oholena.
„Takhle by to nešlo. To musí nejdřív pryč.“
Lenka nejprve nevěděla o čem je řeč. Až pak jí to došlo a rychle se otočila.
„Musíš jít do koupelny a dokonale se oholit. A všude. Otočila se, sklonila se a vytýhla něco ze skříňky vedle postele. Pak se otočila zpět k Lence a podala jí nějakou flaštičku. Tím se ve sprše celá natřeš kromě hlavy. Rozumíš? A teď jdi.“ S těmi slovy jí Marie vypakovala ze svého pokoje. Nahatou. Chvíli Lenka jen tak koukala než si uvědomila co se stalo. Že stojí na chodbě úplně nahá. Když si to uvědomila, zkusila otevřít a vrátit se k Marii. Bylo však opět zamčeno.
„Pusť mě dovnitř.“ … „Nech mne alespoň se trochu obléct.“ … „Sakra, k čertu s tebou.“
Rychle se vydala do koupelny po špičkách. Nevěděla proč. Snad nevědomky na sebe nechtěla přitahovat pozornost. Rychle vklouzla do koupelny. Zamkla se a přemýšlela jestli má vůbec pokračovat. Proč se vlastně má oholit? K čemu to bude? Jak by to pan Brücklin asi tak mohl zjistit? Přeci se před ním nebude svlékat, kvůli tomu tady není. Chvíli se jí podobné myšlenky honily hlavou. Pak se však Lenka rozmyslela, že kvůli tomuhle přeci nemá cenu končit. Nic jí přeci neudělá, když poslechne. Skončit ostatně může kdykoliv jindy.
Nalila na sebe obsah z flaštišky kterou dostala od Marie a pořádně ho rozetřela po celém těle a snažila se opravdu nevynechat žádnou zákrutu. Nevěděla co pak dělat, jestli má čekat, nebo ne. Na flaštičce nic napsáno nebylo. Rozhodla se, že pro jistotu ten přípravek co nejdříve smyje. Už při mytí cítila jako by byla ještě více nahá. Voda chloupky smývala a zanechávala krásně hladkou a hebkou pokožku. Lenka se samozřejmě holila i dříve, ale i tak jí tenhle pocit přišel jako úplně nový. Pocit dokonalé nahoty zesílil ještě víc když se po umytí osušila ručníkem. Nedalo jí to a musela se dotknout několika míst. Ten pocit byl úžasný. Určitě si o tuhle věc bude muset říct na doma až bude odsud odcházet. Už napořád chtěla mít takovou krásnou pokožku.
Za chvíli se zarazila. Během myšlenek na její pokožkou si ani neuvědomila, že se začala uspokojovat. Cítila jak je děsně vzrušená. V tom se však za dveřmi ozvalo zaťukání.
„Lenko?“ ozval se Mariin hlas. „Už by si se měla jít obléct. Musíme začít něco dělat, takhle pan Brücklin nebude spokojený.“
Lenka odemkla a natevřela dveře. Marie však ihned otevřela dokořán. Lenka vykřikla a snažila se schovat za dveřmi aby nebyla vidět nahatá.
„Nech už toho prosím tě.“ Napomenula jí Marie. Nečekala však na odpověď a vešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Až pak si Lenka všimla, že Marie drží něco v ruce. Ihned poznala o co se jedná.
„To je…“
„Ano tvoje uniforma.“
Lenka nevěděla jestli se těší nebo spíš obává až se do uniformy navlékne. Nejprve přišla na řadu v podstatě největši a nejdůležitější část uniformy. Krátké čeno-bílé šatičky. Marie Lence pomohla je obléce přes hlavu. Lence šatičky přišly o číslo možná o dvě menší než by si sama vybrala. Byly strašně obtažené. Krátké rukávky s volánky sklouzávaly do velkého výstřihu, který zvýrazňoval Lenčin dekolt. Latex obemkl pevná prsa a nehodlal pustit. Pak latex obemkl její štíhlý pas a boky skrývala krátká sukýnka. Lence se zdálo, že ta volná sukýnka nedosahuje ani do pulky jejích stehen. A jelikož byla volná, věděla že při každém pohybu se nadzvedne a bude tak odhalovat vše co by správně měla skrýt. Na prohlížení a vychutnávání pocitu z latexu neměla moc času. Marie už u ní stála s dalším kouskem. Latexové rukavice. Jednalo se o dlouhé černé rukavice, které sahaly až do půly paží. Pak rychle přišly na řadu, černé punčochy s bílím okrajem které končily kousek pod sukýnkou.
Marie nečekala a do vlasů dala Lence bílou čelenku, a ihned Lence začala nasazovat latexový korzet. Lenka ani neměla pořádně čas si zvyknout na ten těsný obleček, když najednou cítila jak Marie pevně stahuje korzet. Když už se Lence jí zdálo, že korzet je dotažený dostatečně a víc už to není snad možné, Marie ještě několikrát ze všech sil zabrala a několik čísel v pase Lence ubrala.
„Jak mám takhle něco dělat, vždyť v tom nemohu dýchat už teď.“
„Když zvládneš takhle brebentit, zvládneš i pracovat.“ Usmála se Marie
„Vždyť se v tom nedokážu ani sehnout.“
„Musíš se ohnout celá už v bocích nebo si dřepnout na bobek. Neboj na to přijdeš. Není to žádná věda.“
Nakonec přišly boty. Byly to černé botky na podpatku. Podpatek naštěsní nebyl extra vysoký. Podobně vysoké boty měla Lenka doma a občas v nich chodila. Jen si nedokázala představit jak zvládne v těch botách chodit celý den.
„To opravdu budu muset nosit celý den?!“
„Časem si na ně zvykneš, neboj. A během volna je mít nemusíš. Ale čím více je budeš nosit, tím dříve si na ně tvoje nožky zvyknou.“
„Tak myslím, že hotovo. Ještě možná torchu učesat a nalíčit a bude to dokonalé.“ A ihned se Marie pustila do práce. Za chvíli bylo hotovo. „Tak podívej se do zrcadla. Myslím, že pan Brücklin bude nadmíru spokojený, co říkáš?“
Lenka se podívala do velkého zrcadla v koupelně. A ze začátku nevěřila, že je to ona koho v tom zrcadle vidí. Vypadala jak nějaká sexy služtička z nějakého filmu pro dospělé. Líčení nebylo nijak zvlášť výrazné, ale zvýraznilo jí její rysy. Hlavně její plné rty a velké oči. Pak sjela očima k výstřihu, šatičky s korzetem prsa pěkně podporovali a zvýrazňovali. Takový výstřih nikdy nenosila. Nemohla z něj spustit oči. Všimla si, že přes latex jsou vidět její vystouplé bradavky. Latex… ten zvláštní materiál. Líbilo se jí jak jí pěkně obepíná. Zpočátku příjemně chladil, teď se již zahřál na její tělesnou teplotu a zdálo se jí jako by se přílepil k její pokožce. Uvědomila si, že ač je oblečená, cítí se jistým způsobem přesto jako nahá. Musela se toho dotknout.
Dělala, že si teda urovnává sukýnku, která se jí zdála snad ještě kratší, než prve. Přes latexové rukavice toho však moc necítila. Vlastně ty rukavice přidali jejím dotykům úplně jiný rozměr. A kdyby jí Marie nepotouchla, že už musí jít, zkoumala by ten pocit na svém těle dlouho a všude. Než však vykročili z koupelny vzpomněla si Lenka na jednu důležitou věc.
„Počkej Marie, vždyť nemám kalhotky, musím si pro nějaké dojít.“
„Neboj nemusíš…“ Usmála se Marie a mrkla na ní.
„Počkej, to přeci nejde.“
„Ale, to víš, že jde.“ Řekla Marie a nadzvedla na chvilku svojí sukni.
Lenka, tak mohla na malou chvilku zahlédnout dokonale oholenou svatyni Marie. Navíc se jí zdálo, že zahlédla ještě něco dalšího, ale byl to takový mžik, že si nebyla jistá. Navíc byla tak překvapená, že jen tupě zírala.
„Nestůj tam a pojď. Nebo nic neuděláme.“
Zbytek dne utekl rychle. Lenka se ze začátku nemohla pořádně soustředit. Pořád se snažila stáhnout si sukni, protože se jí zdálo, že kdokoli by mohl vidět to co by jen tak někdo neměl, k tomu ten latex a to že neměla žádné spodní prádlo. Byla to spousta vjemů a spousta nových pocitů, takže se ani nenadála a byl večer. Ani odpoledne si Lenka moc neodpočala, jelikož začaly poměrně dlouho a byly ve skluzu, musely během svého volna dohánět.
Za celý den pana Brücklina Lenka neviděla. A byla za to docela ráda, nevěděla jak by se takto oblečená před ním cítila. Teď se to však mělo změnit. Lenka měla spolu s Marií naservírovat večeři panu Brücklinovi do jídelny. Pan Brücklin už tam seděl a čekal. Lence se moc nechtělo, ale chtěla aby už měla hotovo a tak přinesla jídlo panu Brücklinovi, jak jí to Marie učila a podle jejich pokynů si pak stoupla ke stěně a čekala jestli nebude pan Brücklin ještě něco potřebovat. Po jídle si Lenku pan Brücklin zavolal ke stolu. Lenka byla zaražená, netušila proč si jí tam volá. Jestli neprovedla něco špatně. Co když jí chce vyhodit?
„Tak se mi ukaž, nestihl jsem si tě ani pořádně prohlédnout. No otoč se. Pomaleji. To je ono. Skvělé. Uniforma ti náramně sluší. Určitě si tvoji službu budu vždy náramně užívat.“ Chválil její vzhled pan Brücklin.
Lenka se červenala a koukala raději do země.
„Tak teď si chci ověřit, že jsi opravdu připravená tak jak máš být.“
Lenka zvedla hlavu a podívala se nechápavě na pana Brücklina. Ten však na sobě nedával nic znát. Tázavě se tedy podívala na Marii, která stála u stěny, stejně jako předtím Lenka, jen na druhé straně místnosti. Marie jí naznačila co má udělat. Ale Lenka nevěřila svým očím. To přeci nemyslí vážně, to přeci neudělá.
Pan Brücklin zahlédl její pohled. „Ty jsi nečetla smlouvu, než jsi ji podepsala?“
„Četla, jen jsem ji nestihla dočíst celou.“
„A přesto jsi podepsala?“
„Hmm…“
„Copak vás to dnes učí?“ Podivil se spíš pro sebe pan Brücklin. Lenka neodpověděla, jen se ještě jednou podívala na Marii, ta se na ní pousmála, přikývla a ještě jednou ukázala co má udělat.
„Ukážeš mi tedy, že jsi připravená na svojí službu tady?“ Zeptal se ještě jednou, tentokrát již tvrdším hlasem pan Brücklin.
Lenka už věděla co má udělat. Její tělo jí však neposlouchalo. Opravdu to má udělat? Hlas pana Brücklina zněl tak rozhodně, bylo jí jasné, že pokud brzy neudělá o co byla požádána, bude mít padáka. Bude se muset vrátit domů bez peněz už po necelém dnu služby. Co by tomu řekla máma. Určitě by byla zklamaná. A říct pravdu, proč byla vyhozená, by jí nejspíše nedokázala.
„Máš poslední šanci.“ Zazněl rozhodný hlas pana Brücklina.
Věděla, že musí poslechnout. Lenka zrudla snad ještě víc, sklopila zrak a zavřela oči a nadzvedla svojí sukni. Ukázala tak na obdiv panu Brücklinovi svojí oholenou…
„Krásně oholená kundička.“ Řekl pan Brücklin. „V pořádku, můžeš jít.“ Lenka se chtěla propadnout hanbou. To není přeci pravda. Chtěla odsud utéct co nejdál a zároveň se chtěla podívat na pana Brücklina jak se tváří na její nedávno oholenou svatyni. Jaký je výraz jeho tváře. Ani nevěděla jak se dostala do kuchyně, rychle se omluvila Marii a utekla na záchod.
Tam si sedla a dala si hlavu do svých nyní stále ještě latexových rukou. Neplakala. Cítila spoustu emocí, lítost tam ale nebyla. Byla tam zmatenost, naštvanost, stud a… jak si jen nerada přiznala velké, ale opravdu velké vzrušení. To vzrušení byl vlastně důvod proč utekla sem. Nechtěla aby si Marie všimla jak jí její intimní šťávy stékají po stehnech, Chtěla se propadnout hanbu. Takhle jí zradiilo její tělo. Vždyť by měla být na pana Brücklina naštvaná. Ano, naštvaná, a neměla to dělat, měla ihned odejít. Sbalit se a utéct odsud. Ale nebyla to vlastně i její chyba? Kdyby si pořádně přečetla tu smlouvu, věděla by co jí může čekat. Teď už si jí nemá šanci přečíst, má ji u sebe pan Brücklin. Teď už tušila proč. Nejšpíše nebyla první kdo si smlouvu řádně nepřečetl. Najednou se dala do smíchu. Nevěděla pořádně co jí na tom přišlo tak vtipné. Po chvíli se uklidnila. Nechtěla, aby Marie pojala nějaké podezření a tak se k ní vrátila aby jí pomohla poklidit jídelnu a v kuchyni.
„Jseš v pořádku?“ Zeptala se Marie hned jak se Lenka vrátila.
„Ano, jsem v pohodě. Jen mně to zaskočilo.“
„Doufám, že nemáš chuť odsud odejít.“
„Myslím, že už teď zvládnu všechno.“
„No, ještě by tě pár věcí mohlo zaskočit.“ Řekla Marie a šibalsky na ní mrkla.
„No myslím, že tohle bude ještě zajímavá letní brigáda.“ Odpověděla Lenka a podívala se na Marii, po chvíli se obě začaly smát jako pominuté…
pokračování příště…
Ani teď se mi povídku nepodařilo dopsat. Můžete se tak těšit i na další část. Na tu se můžete těšit už brzy. 🙂
Reply