Takový (ne)normální život – Kapitola 4.

Marie po dlouhém váhání telefon zvedla. „Ahoj, Zuzko, promiň, že nejsem v práci.“

„A můžeš mi říct kde si?“ Řekla docela podrážděně Zuzka. To Marii trochu zaskočilo. Zuzku takhle neznala. Byla na ní vždy tak milá. Ale zasloužila si to.

„Promiň. Já… já jsem ještě v posteli.“ Řekla zkroušeně Marie.

„Stalo se něco?“ Zeptala se již méně podrážděně Zuzka. Z hlasu Marie jí bylo jasné, že se muselo něco přihodit. A tak nejprve chtěla zjistit co je příčinou.

Marie chvíli váhala, ale pak Zuzce pověděla pravdu. Řeka jí, jak zjistila, že její ex má novou přítelkyni. Jak si žije na vysoké noze a jak ona nemá ani korunu. Svěřila se jí, že zase měla jednu ze svých nakupovacích nálad a utratila všechny své peníze, i to málo co se jí povedlo našetřit. Marie vyprávěla Zuzce do telefonu, jak je z toho všeho už frustrovaná. A Zuzka trpělivě poslouchala.

„Zuzi, nevíš, co mám dělat? Potřebuji asi pomoc.“ Uzavřela svůj výlev Marie.

V telefonu bylo chvíli ticho až se Marie bála, že Zuzka na druhém konci není a ona si tady vylévala své srdce naprázdno.

„Něco mě napadlo. Ale musím si to ještě promyslet. Vezmi si do konce týdne dovolenou. Přijď v pondělí odpočatá a já ti vše vysvětlím.“

„Ne, já nechci dovolenou. Dorazím ještě dnes.“

„Ne, potřebuješ si odpočinout a vzpamatovat se. Pošlu ti nějaké peníze. Ber to jako zálohu za tvojí práci.“

„Ale, to přeci nemusíš…. Zuzi? Haló?“ Zuzka však už Marii neslyšela.

Marie nevěděla co si o tom všem má myslet. Byla Zuzce neskutečně vděčná. Kdo jiný by se takhle zachoval? Věděla, že kdokoliv jiný by jí okamžitě propustil. Znovu se rozbrečela. Nakonec plná všech těch emocí usnula.

Jak se blížilo pondělí, byla Marie čím dál nervóznější. Byla Zuzce neskonale vděčná, ale nevěděla, jak se jí teď po tom všem může podívat do očí. Zuzka jí totiž poslala dost peněz. Bylo to určitě víc, než kolik si zatím za ten měsíc odpracovala. A nevěděla, jak by to Zuzce mohla vrátit, nebo přinejmenším oplatit. Rozhodla se, že ať Zuzka po ní bude chtít cokoliv, tak jí to musí splnit. 

Plná odhodlání v pondělí vyrazila směr Zuzky obchod. Když dorazila, Zuzka už byla uvnitř. Už byl čas pomalu otevřít, ale Zuzka řekla Marii ať zatím nechá zavřeno. Musí spolu přeci jen něco probrat.

Marie byla celá nervózní. Byla zvědavá, ale zároveň měla strach. Najednou mělo sucho v ústech. A nevěděla vlastně proč. Vždyť tohle byla Zuzka. Její nejlepší kámoška. Ta by po ní přeci nechtěla něco špatnýho.

„Podívej Marie.“ Začala Zuzka. „Víš, že tě chápu, chápu tvojí situaci a všechno. Ale budeme s tím muset něco udělat. Budeš muset zapomenout na toho prevíta. Ale to, co mě nejvíc trápí je tvé utrácení. Tohle budeme muset vyřešit, protože to tě může zničit.“

Marie věděla, že Zuzka má pravdu. Bála se však cokoliv říct, a tak jen klopila oči k zemi a přikyvovala. Jako když malé dítě ví, že udělalo něco špatně a teď dostává vynadáno od rodiče.

„Mám pro tebe nabídku. Za prvé, mám pro tebe nabídku přivýdělku. To se ti určitě bude hodit. A hlavně za druhé. Co kdybych ti finance od teďka spravovala já? Než něco řekneš, nech mě ti to vysvětlit. Budeš dostávat týdně malé kapesné, které by ti mělo stačit na jídlo a základní potřeby. Zbytek peněz budeš mít u mě. Samozřejmě na samostatném účtu. A já za tebe budu platit dluhy, nájem a vše co je potřeba. Ke zbytku nebudeš mít přístup, leda že bys to nutně potřebovala. V případě potřeby ti samozřejmě budou tvé peníze k dispozici. Jen tu potřebu budeš muset vždy probrat se mnou a já rozhodnu, zda je to oprávněné nebo ne. Tím bychom měli vyřešené to tvé věčné utrácení.“

Marii se to vše honilo hlavou. Vlastně to neznělo jako špatný nápad. Takhle už se jí nebude moct stát, že by utratila vše, co má. Zuzce věřila, ta jí určitě nepodvede. Navíc když bude potřebovat, bude mít vždy přístup k těm penězům.

„A to bys pro mě udělala jen tak?“ Zeptala se Marie.

„Vždyť to zas není nic hrozného. Jen si vlastě z účtu nebudeš moc vybírat, budeš si muset vystačit s tím co dostaneš na ruku. A na zbytku se budeme domlouvat. Bude to jen po dobu než si obě budeme jistý, že to máš pod kontrolou.“

„To nezní špatně. Jseš skvělá!“

Já vím.“ Usmála se Zuzka. „Málem bych zapomněla.“ Pokračovala. „Ještě musíme něco udělat s tím, abys pořád nemyslela na toho parchanta. Nejlepší bude, když minimalizujeme šance, abys na něj mohla narazit. Dáš mi telefon a notebook. A já ti za to dám tenhle telefon, který nemá přístup k internetu. Telefon, tedy budeš mít na to k čemu byl dříve určený. Volání, a dobře i psaní SMSek.“

To už se Marii tolik nezamlouvalo. „Myslíš, že to bude mít smysl? Stejně se mě zablokoval.“

„Ano, ale stejně můžeš mít hloupý nápady jako, že budeš koukat na jeho kamarády jen aby ses o něm něco dozvěděla. Bude to jen na chvíli. Věř mi. Brzy se z toho dostaneš.“

„Když myslíš…. a co si to vlastně ještě říkala o dalším přivýdělku?“ Snažila se alespoň Marie trochu změnit téma.

„No, doufám, že na to už jsi připravená. Víš tenhle obchod není vše, co dělám. Před pár lety jsem začala dělat dominu.“

„C-Cože?“

„Neříkej, že jsi něco takového netušila.“

„No možná trochu, ale stejně mě to překvapilo. A jak to vlastně zvládáš všechno?“

„Ze začátku nebyl problém zvládat oboje. Živil mě především tenhle obchůdek. Pak však přibývali klienti a času na obchod bylo méně a méně. Přemýšlela jsem, že bych obchod zavřela a věnovala se pouze svým klientům, ale bylo mi obchodu líto. A pak jsem potkala tebe.“ Usmála se Zuzka.

„No dobře, a… ten přivýdělek by měl spočívat v čem? Já nemůžu dělat dominu.“

Zuzka vyprskla smíchy. „To po tobě vůbec nechci. Vlastně si myslím, že by ses na dominu vůbec nehodila.“

Ty slova a možná spíš ten výbuch smíchu byl Marii trochu líto, ač věděla, že má Zuzka vlastně pravdu. Přesto se také zasmála. „To se mi ulevilo. Ale aby ses nedivila, určitě bych to taky zvládla.“ 

„Časem určitě. Já bych však teď místo druhé dominy uvítala pomocnici. Subinku.“

„S-Subinku? A co bych jako dělala?“

„Ze začátku bys tam jen byla, případně mi podávala hračky. Samozřejmě bych ti ze začátku vše vysvětlila. Později… Později bys dělal vše, k čemu bys byla svolná. K ničemu tě samozřejmě nutit nebudu. Pokud to ovšem nebudeš chtít…“ Řekla Zuzka s potměšilým úsměvem. „A pokud bys chtěla mohla bych tě i trénovat.“

„Trénovat? Jako nějaké zvíře?“

Ne, neboj. Jako subinku. Prostě bys poslouchala moje příkazy jak tady v práci, tak i v soukromí. Alespoň bych se postarala, že nemáš čas na hlouposti jako je tvůj ex nebo nákupy.“

„Neboj, nemusíš mi odpovídat hned, nech si to projít hlavou. Vůbec na odpověď nechvátám, až se rozmyslíš, tak mi dáš vědět.“ Rychle dodala Zuzka, když viděla, jak Marie váhá.

Marie jen přikývla. Tohle si opravdu muset nechat projít hlavou.

 Nahrávání ...

Předchozí kapitola: