Služba u Lady Raven – Kapitola 10.

Kapitola 10

Maggie

Od naší zkoušky uplynulo již několik měsíců a náš výcvik se již ustálil. Od naší zkoušky jsme již nemuseli přespávat v kleci. Tedy pokud jsme něčím Lady nenaštvali či nezklamali. A co hlavně, konečně jsme se mohli postavit. Lady nám to samozřejmě neulehčovala a my tak vždy několik hodin denně museli cvičit chůzi v baletkách a i po zbytek dne jsme museli nosit boty s dost velkými podpatky.

Časem jsme si tedy zvykli na svojí každodenní rutinu.
Rutina spočívala především v naší schopnosti být v latexu co nejdéle, naší fyzičce a především naší výdrži v sexu. Lady k nám chodila pouze sporadicky. I když jsme nepochybovali, že nás sleduje na kamerách. Jakmile jsme naší rutinu porušili, či jsme si ji chtěli usnadnit, ihned následovala návštěva naší Paní a pak i trest. Pomalu jsme tak začali přemýšlet zda nás jen paní někam neuklidila. Zda jsme jí nepřestali bavit a ona si místo nás nenašla někoho jiného.

Jednoho dne nás přišla Paní Raven vzbudit. To se nestalo již několik měsíců. Co bylo podivnější, neměli jsme si brát náš klasický úbor. Opět se ale jednalo o kompletní catsuit s kuklou. Kukla byla však pouze s otvorem na oči a nosními dírkami. Nechyběly samozřejmě falešná prsa, boty na vysokých podpatcích a komplet doplňoval obojek s vodítkem a korzet pod prsa. Korzet dokázal udělat divy, a tak jsme opět byli jak dvojčata. Jen jsme se lišili barvami. Já měla červený catsuit a Tony černý, zatímco barva korzetu byla opačná. Samozřejmě rozdíl byl mezi námi na první pohled jasný, kdy se Tonymu, narozdíl ode mě, mezi nohama nápadně rýsovalo jeho latexové mužství. To však naše Lady spravila velmi brzy krátkými sukýnkami, kdy každý dostal barvu toho druhého. Já měla tedy černou a Tony červenou. Sukničky sice mnoho nezakrývaly, přeci jen dokázali skrýt tím čím jsem se nejvíce lišili. Nakonec nám Paní spoutala ruce za zády.

Pak si nás s vášní prohlédla. Pohladila po hlavách a nezapomněla ani na naše prsa. Téměř celou dobu bylo tíživé ticho. Věděli jsme, že se něco děje, ale netušili jsme co. Ale byli jsme rádi, že je naše Paní opět u nás. Ta nám nejspíš viděla nejistotu a strach v očích a snažila se nás uklidnit. „Nebojte, jen si spolu vyjdeme na výlet…. Mám pro vás překvapení. Snad se vám i bude líbit.“

Pak Paní popadla naše vodítka a vydala se ven z našeho místečka, kde jsme byli poslední měsíce zavření. Být venku po takové době bylo zvláštní. A být venku v latexu za dne ještě zvláštnější a přeci vzrušující. Cítila jsem jak vlhnu a začínám být nadržená. Věděla jsem, že Tonymu se děje to samé. Rozhlížel se kolem sebe zda nás nikdo nevidí. I já se rychle rozhlédla. Ale bylo mi jasné, že pokud naše Paní chce, aby nás někdo viděl, tak nás uvidí a my nemáme šanci tomu zabránit. Našich rozpaků si však Lady nevšímala a vedla nás dál. Jak jsme za chvíli zjistili nevedla nás však jen v okolí našeho „ubytování“, mířili jsme od něj dál a dál. Druhé zjištění bylo, že se nejspíše nebudeme pohybovat pouze po okraji města, ale že míříme do centra.

Samozřejmě netrvalo dlouho kdy jsme potkali první lidi. Vlastně to bylo hned když jsme odbočili z ulice kde jsme bydleli. Byla jsem si jistá, že jsem pod maskou byla rudá jako rak. Byla jsem tedy nakonec ráda, že ji mám. Lidi samozřejmě na nás zírali, nejspíše na podobnou podívanou nebyli zvyklí. A já se jim nedivila. Vždyť kdo by se nepozastavil a nepodíval když si sexy žena vede na vodítku dvě taková stvoření. Jak jsme se dostávali do centra, a davy lidí houstly, pomalu jsem si na tu pozornost co jsme přitahovali zvykla. Lidi si nás se zaujetím prohlíželi, otáčeli se po nás. A popravdě i řidiči se nevěnovali plně řízení.

Když jsme dorazili na náměstí v centru, začínala jsem si tu pozornost a zároveň svojí anonymitu trochu užívat. A užívala jsem si to, že mohu být venku, navíc když zrovna bylo tak krásně. Na náměstí jsme se zastavili. Rozhlédla jsem se a viděla, že se kolem nás utvořil malý hlouček zvědavců, kteří z nás nemohli spustit oči, či si nás fotili. Až si jedna partička dodala odvahu a zeptala se zda by se s námi nemohli vyfotit. Paní dovolila. A tak se rozjel kolotoč focení. Někteří se chtěli vyfotit s námi, jiní si chtěli vyfotit nás. A pás nás i naváděli do různých pozic. Většinou Paní dovolila.
Někteří odvážnější si při tom zmatku dovolili nás plácnout, či si rychle sáhnout. A to nejen na mě, ale i na Tonyho. Myslím, že kdyby někteří mládenci jen tušily čí zadek plácali, tak by nebyli tak nadšení.

V osobním životě jsem se jen nerada fotila a Tony mě k tomu musel nutit. Nevím proč, ale takhle mi to focení nevadilo, naopak jsem s chutí pózovala a dělala jsem co jsem jen mohla abych se předvedla. Nevím jestli to bylo tím jak jsem byla již celá vzrušená z latexu, z těch pohledů a neustálých doteků, nebo zda jsem si konečně s tou maskou dokázala focení užívat, protože jsem věděla, že mě nikdo nemůže poznat.

Po nějaké době jsem ale měla pocit, že to snad nebere konce. Celá tahle show trvala snad hodinu. A po celé procházce a pózování, mě již děsně bolely nohy z těch vysokých bot, a i ruce za zády se začínaly ozývat. Ale zatím jsem věděla, že to určitě ještě vydržím a zvládnu, přeci jen trénink, který jsme až do teď podstupovali nesl své ovoce.

Když se začali zvědavci postupně vytrácet, vzala nás naše Paní do jedné cukrárny. My jsme bohužel měli smůlu a kvůli masce jsme si nic dát nemohli. Ani jsme nemohli sedět u stolu jako klasický zákazníci, přeci jen jsme stále její otroci a tak jsme museli klečet u její židle, zatímco ona jedla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že začínám mít hlad, a hlavně jak dlouho už jsem neměla zmrzlinu. Koukala jsem na Lady jak ji jí, jak jí pomalu olizuje, nevím jak to dělala ale přišlo mi to tak smyslné. Zavrtěla jsem se když jsem si uvědomila, že mám smůlu. Lady si toho všimla a pousmála se. Jen nás takhle z rozmaru trápila.

Když si odpočinula a vlastně jsme si trochu odpočali i my, tak jsme se vydali opět na cestu. Muselo být již kolem poledne a sluníčko začínalo hřát a my se tak začínali potit. Byli jsme rádi, že již jdeme „domů“. Brzy jsme však poznali, že se nevracíme zpět. Naopak míříme na druhou stranu města. Když jsme se vzdálili od centra, zahnuli jsme do jedné z vedlejších ulic a tam jsme čekali. Netrvalo dlouho a přijelo auto, do kterého jsme rychle nasedli.

„Abych vám to více vysvětlila, míříme na menší výlet. Musíme za mým drahým přítelem. A ano mohli jsme jet autem rovnou již od nás, ale myslela jsem že procházku na čerstvém vzduchu uvítáte.“ Pak se na chvíli odmlčela. „Hlavně před tou změnou co vás čeká.“ Jen rychle dodala když jsme vyjeli. A já viděla jak se jí na tváři rozhostil úsměv a z něho mi přeběhl mráz po zádech.